[zodpovědný redaktor: Jiří Zajíc,
zařazeno: 6. 4. 2007, v bloku: Sport]

Fotbal je pro mě vším,
ale život sám o sobě je pro mě důležitější
Pavel Kalouš (iHNED.cz)

      Dosáhnout už v mladém věku uznání a úspěchu, na který někteří marně čekají celý život, je ve světě vrcholového sportu jednodušší než se na vrcholu udržet delší dobu. Přesto je na způsobu, jakým čtyřiadvacetiletý brankář české fotbalové reprezentace Petr Čech vystoupal na poli sportovní slávy i osobního marketingu, cosi výjimečného. 
      Dokud se někam posouváte a vaše kariéra má vzestupnou tendenci, pořád máte nějakou motivaci. Každý ale jednou dosáhne svého vrcholu a z něj už vede jen cesta dolů. Myslím, že udržet se na něm je těžší než na něj vystoupat," vysype ze sebe s rozmyslem muž, jenž o své kariéře přemýšlí i jinak než jeho vrstevníci.
 

* To, že zabraňujete gólům, od vás už jaksi očekává každý. Spíš než dobrý zákrok je u brankáře vidět jeho chyba. Stresuje vás to často?
       Není to příjemné, zvlášť v mládí, kdy ještě nemáte dostatek zkušeností, abyste se dokázal vyrovnat s porážkou. Viděl jsem spoustu kluků, kteří v brance vůbec nevydrželi, a než aby měli poslouchat výčitky spoluhráčů za to, že dostali v zápase tři góly, raději toho nechali. Já jsem se ale naučil nikdy nevzdávat.
* Kdy jste si uvědomil, že byste mohl ve fotbale něco dokázat?
       První důležitá chvíle přišla už v deseti letech, kdy jsem si zlomil nohu a natrvalo jsem zůstal v brance. Ve čtrnácti jsem poprvé dostal pozvánku do národního týmu do patnácti let a uvědomil jsem si, že jsem na prvním schodě, ze kterého už nechci slézt zpět. Místo v národním týmu jsem bral jako důkaz, že pro mě ve fotbale existuje šance na velký úspěch.
* Jako mladý jste se dostal do výjimečného prostředí úspěšných a většinou i starších hráčů. Ovlivnilo to rozvoj vaší osobnosti?
      Mohlo to mít vliv. Vždy jsem se chtěl co nejrychleji vyrovnat hráčům, kteří byli třeba o deset let starší. Nechtěl jsem na svoji šanci čekat do dvaadvaceti let, všechno jsem chtěl v co nejkratším možném čase.
*  Nic ve vaší kariéře nepůsobí jako náhoda. Jako byste postupoval podle nějaké příručky. Co vám dodalo nejvíc sebedůvěry?
     Asi přestup z Čech do Francie, to byl pro mě zlomový okamžik. Do té doby jsem se musel naučit se o sebe postarat, ale doma je to vždy jednodušší. Ve Francii jsem zpočátku neuměl říct jediné slovo, neznal jsem tamní ligu a nevěděl, kdy mi v bance otevřou účet, abych si mohl dojít normálně nakoupit. Čtrnáct dní jsme s manželkou seděli v hotelu, tam mě vždy někdo vyzvedl, odvezl na trénink a zase zpátky.
* Pro mě už by to bylo tisíc důvodů být nervózní, ale vy prý takový nejste. Na hřišti ani mimo ně.
     Snažím se všechno řešit v klidu, pragmaticky. Důležité je si uvědomit, že někdy stejně nic nezmůžete. Jestliže má banka deset dní na zřízení účtu, nevyřídí to dřív, ani když budu řvát a rozčilovat se.
* Musí být profesionální fotbalista trochu flegmatik?
      Někteří takoví jsou, ale myslím, že to není pravidlo. I když je pravda, že ve fotbale je možné naprosto všechno a člověk se s tím musí umět vyrovnat.
* Třeba to, že nemáte osud ve vlastních rukou - nikdy nevíte, kdy vás klub prodá na druhý konec Evropy?
     Není to úplně nejlepší, protože si pak člověk připadá jako rohlík. Nikdy neví, kdo si ho koupí a sní. Ve fotbale musíte být připraven na všechno, na začátku týdne jste totiž nepostradatelný, ale na jeho konci vás už někam prodávají. Navíc jen tak nemůžu dát výpověď a říct, že za měsíc odcházím někam jinam.

Někdy je i Petr Čech krátký ...

*  Je to podobné jako překonávat obavy, že vaše chyba může víc než u ostatních hráčů tým potopit?
     Důležitý je vnitřní pocit. Když si můžu říct, že jsem udělal všechno pro to, abych ten gól nedostal, nemám si co vyčítat. A výčitky jsou to nejhorší - sedět a říkat si, kde bych asi teď byl, kdybych býval udělal někdy něco jinak. To je v životě to nejhorší. Proto dělám všechno na maximum, a když se mi něco nepovede, nemusím se kvůli tomu tolik trápit.
* Myslíte, že brankář musí mít jiné lidské vlastnosti než hráči v poli?
      Musí se umět vyrovnat s tím, že chyby ke hře patří a bez inkasovaných gólů to prostě někdy nejde. Bohužel, někomu se za ně vynadat musí. Brankář se proto musí naučit žít s tím, že mu kritika může napadat na hlavu kdykoliv, i když je v tom někdy nevinně.
* Když se vaši spoluhráči radují z gólu, vy jste na opačné straně stadionu, když gól naopak inkasujete, jste ve středu dění. Uvědomujete si často, že vlastně děláte individuální sport uvnitř kolektivního?
     Ano, to platí pořád. Je to ale asi jeden z důvodů, proč jsem si tento post vybral. Mám rád všechny kolektivní sporty, ale zároveň jsem povahou individualista. Rád si o všem rozhoduji sám a úloha brankáře to vlastně umožňuje.
* Funguje to stejně i při tréninku?
     V Chelsea většinou trénujeme všichni dohromady, jako brankáři nejsme celou dobu stranou. Někdy mi ale připadá lepší, když jsem sám, protože mám větší klid a neovlivňuje mě nálada mých spoluhráčů. Ještě v české lize se mi občas stávalo, že si někteří hráči přišli trénink jen tak odbýt, a to pak z toho nemám nic ani já sám. V Chelsea si to ale nedovolí nikdo ani na konci sezony.
*  Slyšel jsem, že fotbaloví brankáři jsou na tom podobně jako piloti formule 1. Fyzicky se příliš neunavíte, ale obrovský psychický tlak vás vyčerpá víc než ostatní hráče běhání. Je to pravda?
     Fyzické zatížení se s ostatními hráči nedá srovnávat, ale zkuste se devadesát minut na něco plně koncentrovat a ani na vteřinu nevypnout, protože každé vaše rozhodnutí může být rozhodující. To stojí spoustu energie. Proto je každý brankář po utkání vysátý jako houba.
* Jednou jste dokonce říkal, že jste při zápase tak koncentrovaný, až na jeho konci často ani nevíte, kteří hráči byli vystřídáni. Kde jste takovou schopnost získal?
     To vůbec nevím, neumím si to vysvětlit. Možná to mám vrozené, ale z dětství si tuto schopnost neuvědomuji. Je to ale obrovská výhoda, protože když udržím koncentraci na hodinu a půl a nevypnu ani na vteřinu, nic mě nemůže překvapit a i výkon je tím lepší.
* Když jste minulý týden před zápasem s Německem přiletěl do Prahy, všiml jsem si, že jste prošel příletovou halou zcela bez povšimnutí. Stává se vám to často?
     Vždy záleží, jaké lidi zrovna potkám. Někdy mě žádají o fotku nebo podpis, ale když jsou to lidé, kteří se o sport nezajímají, ani se za mnou neotočí. 
* Jsou v tomto fanouškovství Češi jiní než ostatní národy?
   (Dlouho váhá) Ne, myslím, že nejsou rozdílní.
* Angličané stvořili fenomén jménem David Beckham. Nikde jinde nezískal fotbalista výměnou za své soukromí takovou slávu a masovou popularitu. Dokážete se do jeho role vcítit?
    Každý si musí vybrat sám. On i jeho manželka Victoria byli celebritami už dřív, tím, že žijí spolu, se to jen umocnilo. Neříkám, že mu dění kolem jeho osoby vyhovuje, ale určitě je s ním smířen a nesnaží se to měnit, i když zpočátku rozhodně mohl. Mezi ním a médii funguje jakási symbióza. Myslím, že až skončí s fotbalem a schová se někam do ústraní, bude to tragédie hlavně pro anglické noviny.
* Vám by taková popularita vadila?
     Já se snažím svoje soukromí chránit, protože je to vlastně to jediné, co mi zbývá. Pořád jsem na očích, většina lidí mě zná, takže jediné místo, kde jsem inkognito, je domov. Proto si ho tak chráním. Můžu pak přijít domů, vypnout a jen odpočívat.
* Museli jste si s manželkou po příchodu do Anglie stanovit nějaká pravidla, jakou část soukromí dovolíte odkrýt?
     Ne, neměli jsme ani představu, co čekat. Vždy to vyplynulo ze situace. Několikrát jsme se ocitli na takové křižovatce, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli dveře otevřeme nebo je necháme zavřené. Každý má možnost volby.
* A stalo se vám někdy, že ty dveře někdo otevřel, aniž byste chtěl?
     Nestalo a vděčím za to i klubu, který své hráče chrání od přehnaného zájmu. Každá žádost o rozhovor se mnou musí jít v Anglii přes Chelsea. Uvědomte si, že v Anglii každý den vyjde pětadvacet novin a v každých z nich je spousta prostoru věnovaná právě fotbalu. Potřebuji proto člověka, který se postará o moje osobnostní práva.
* Naučil jste se na veřejnosti vystupovat sám, nebo jste podstoupil i nějaký mediální trénink?
      Nikdy jsem nic podobného neabsolvoval, nevysvětlovali nám nic ani v klubu. Každý klub má svoje pravidla a hráči je znají. Předpokládám, že kdyby nějaký hráč obden poskytoval rozhovory a pokaždé špatně, asi by mu někdo řekl, co by neměl říkat. Ale to se stává spíš výjimečně.
* Svým přirozeným vystupováním, které není mezi špičkovými fotbalisty úplně běžné, jste si vybudoval respekt i u lidí, kteří přímo fotbal nesledují. Hodnota značky Petr Čech tím neustále roste. Uvědomujete si cenu svého jména?
      Zařadil jsem se mezi hráče na světové úrovni, proto i moje jméno se posunulo výš. Je to výsledek dlouhodobé práce, která začala před šesti lety, když jsem přestoupil z Blšan do Sparty. Tehdy jsme s mou agenturou Sport Invest začali vymýšlet strategii do budoucna, jak reagovat na reklamní nabídky a podobně. Něco jsem si vybudoval, ale vím, že snadno se to dá také zničit. Pořád se proto snažím zachovat svoji tvář. S agenturou mám dohodu, že mě nebudou do něčeho tlačit, když nebudu souhlasit.
* Jaké reklamní nabídky odmítáte?
     Nikdy bych nedělal reklamu, co se mi příčí. Ani za sto milionů ročně bych si nenechal dát tvář na krabičku cigaret, v tomto peníze pro mě nehrají žádnou roli. Věcí, které bych za peníze rozhodně neudělal, je víc.
* Rozhodujete se vždy sám, nebo dáte i na doporučení své agentury?
      Pokud by mi šlo o peníze, nebyl by problém podepsat s někým smlouvu na týden nebo půl roku, ale mě vždy zajímá, jakým způsobem bude mé jméno spojeno s propagovaným výrobkem. Nabídky, které se mi obecně nezamlouvají, se ke mně ani nedostanou, obvykle ale dám na radu agentury, protože nejsem inženýr ekonomie a marketing není můj obor.
* Zajímalo vás někdy, kolik se prodá hrnků s vaší fotografií a triček s vaším jménem?
     To mě nikdy nenapadlo. Vím, že se toho prodá docela dost a že se snažíme vyjít vstříc přáním fanoušků, ale ta čísla neznám. I když by mě určitě potěšila, to je přece přirozená lidská vlastnost. Bral bych to jako výraz uznání, respektu, nebo že mě fanoušci mají rádi.
* Stal jste se respektovanou osobností, ale zůstat jí i po skončení profesionální kariéry se všem nepodaří. Máte představu, jak potenciál svého slavného jména využít?
    Hlavně se snažím zůstat charakterově stejný.
* Někteří slavní hráči jednoduše konec kariéry neunesou. Myslíte, že vám bude chybět zájem veřejnosti, na který jste teď zvyklý?
     Někdo se cítí dobře v záři reflektorů a před objektivy fotoaparátů a nechce o to přijít ani po skončení fotbalové kariéry, jiní si zase řeknou, že patnáct let svého života byli pod dohledem veřejnosti a raději se na zbytek života stáhnou do ústraní. Nevím, co budu dělat za deset let, možná z toho kolotoče nikdy nevystoupím, ale teď bych si spíš vybral to druhé. Větší klid.
* Cítíte, že vám chybí čas na koníčky?
     To víte, někdy bych si rád zašel na tenis nebo golf, což jsem dřív mohl dělat i celé odpoledne. Líbilo by se mi jet s rodinou někam na výlet nebo vyrazit s manželkou na víkend do Říma. Jenže od 20. ledna, kdy jsem se po zranění vrátil na hřiště, jsem měl jen jeden volný den, kdy jsem nikam nemusel. A budu rád, když se do konce sezony najde ještě alespoň jeden takový.
* Nebojíte se, že kvůli fotbalu žijete poněkud jednotvárný život a že přechod do "druhého" života po konci kariéry bude o to složitější?
     Fotbal je pro mě vším, ale život sám o sobě je pro mě důležitější. Bude pro mě důležité najít si nějaký jiný způsob realizování, abych se i po skončení kariéry cítil užitečný. Někomu se to nepodaří vůbec, ale já doufám, že mně ano.
* Vaše manželka řekla v době, kdy se nevědělo, zda po těžkém zranění hlavy budete ještě někdy znovu hrát, že o vaši budoucnost strach nemá, protože vy byste byl úspěšný i v jiném oboru.
       To mě potěšilo, protože ona mě zná nejlépe. Byla by pro mě velká rána, kdybych nemohl hrát dál, asi bych se z toho dlouho sbíral, ale naučil jsem se nevzdávat se, takže bych se snažil realizovat nějak jinak.
* Je zvláštní se vás ve čtyřiadvaceti letech vyptávat na konec kariéry, ale tím, že jste v ní vše stihl tak rychle, je svůdné tu otázku položit. Někdo si slávy užije až na konci své kariéry, vy máte deset let náskok. Je to pro vás při plánování budoucnosti výhoda?
      Mou výhodou na konci kariéry bude jistota, že s rozhodováním nemusím nikam pospíchat. Můžu si vzít dva roky volno, protože pokud neprohraji všechny peníze v ruletě, což je dost nepravděpodobné, nic mě nebude tlačit. Takovou výhodu profesionální fotbalista po patnácti letech hraní v české lize nemá. To si vydělá tak akorát na auto a byt, ale jakmile s fotbalem skončí, musí si hned jít hledat práci. A dokážu si představit, co každý zaměstnavatel řekne, když jedinou vaší praxí je patnáctiletá kariéra fotbalisty.

Petr Čech (*1982)
S fotbalem začínal v sedmi letech, ale do branky se natrvalo postavil až o tři roky později. Domácí nejvyšší soutěž začal hrát v Blšanech už v osmnácti letech, po jedné sezoně ve vesnickém klubu jej za 20 milionů korun koupila Sparta Praha, v jejímž dresu dokázal rekordních 903 minut neinkasovat. Jeho strmá cesta vzhůru pokračovala v roce 2002 vítězstvím na mistrovství Evropy hráčů do 21 let a přestupem do francouzského klubu Stade Rennes. Stal se jasnou brankářskou jedničkou v seniorském národním týmu, se kterým před třemi lety skončil na mistrovství Evropy v Portugalsku na třetím místě, vzápětí navíc začal nové angažmá v anglické Chelsea. V dresu londýnského klubu také sbírá největší úspěchy - dvakrát vyhrál anglickou ligu, byl oceněn nejlepším brankářem na světě za rok 2005 a dvakrát za sebou získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu ČR. Loni si za národní tým zahrál na mistrovství světa, v závěru roku však při zápase anglické ligy utrpěl zlomeninu lebky a hrozilo, že po vážném zranění bude muset s fotbalem skončit. Letos v lednu se však na hřiště vrátil a znovu patří mezi klíčové hráče Chelsea.

Snímky HN - Jan Šilpoch, Reuters, ČTK/AP: 
  
 

Titulek:
Přezdívka:
Email: