[zodpovědný redaktor: Monika Bouzková,
zařazeno: 25. 6. 2001, v bloku: Sport]

Když vzdušný akrobat stojí ve dveřích letadla ve výšce téměř 3700 metrů, vidí mezi mraky pod sebou zemi jakoby poskládanou z malých barevných kousíčků a domy jsou tak malé, že je skoro nerozezná. Letadlo dosáhne místa seskoku a vzdušný akrobat se střemhlav vrhá do prostoru pod sebou - nohy a ruce roztažené, tělo lehce prohnuté dozadu, hlavu zvednutou. Jeho let se asi osm sekund zrychluje, až dosáhne nejvyšší rychlosti volného pádu - asi 190km/h, známé jako "mezní rychlost".

bay1.jpg

Při seskoku výškoměr akrobatovi každou sekundu oznamuje jeho výšku, přičemž aby bezpečně přistál, musí otevřít padák, než dosáhne výšky 600 metrů.

Volný pád - krátký úsek letu, během něhož skokan provádí vlastní akrobacii, skutečný důvod jeho seskoku - tak trvá méně než minutu. Po dokončení obratů skokan otevře padák a pomocí dvou řídících šňůr navádí padák na přistávací plochu. Vzdušní akrobaté používají mnoho nejrůznějších druhů padáků, ale princip je většinou velmi podobný. Druh používaný začátečníky je známý kruhový vrchlík se dvěma otvory ve tvaru písmene L v zadní části.

chris3way1.jpg

Vzduch proudící otvory dodává padáku dopředný tah, což umožňuje směrovat ho na přistávací plochu, protože jinak by ho bezděčně unášel vítr. Za bezvětří se pak padák pohybuje dopředu rychlostí spěšné chůze.
Ať už se používá jakýkoliv druh vrchlíku - kruhový nebo čtvercový - je parašutista upoután v nylonovém postroji. Čtyři nylonové popruhy spojují postroj se šňůrami vrchlíku. Taháním za dvě řídící šňůry z vrchlíku může skokan zatáčet doprava nebo doleva.

Parašutista má také k dispozici záložní padák v případě, že se první neotevře. Parašutisté si vždy balí svůj padák sami, nejprve ale samozřejmě pod přísným dohledem instruktora.
Při většině seskoků se používají malá hornokřídlá letadla, jako například čtyřmístná Cessna 172. Pokud seskakuje několik vzdušných akrobatů najednou, je potřeba větší letadlo, jako například typ Skyvan firmy Short, který pobere až 16 pasažérů.

summers31.jpg

Když letadlo přiletí nad určené místo, vyskočí ven jako první nejzkušenější parašutista. Doba volného pádu závisí logicky na výšce seskoku a pohybuje se přibližně mezi pouhými osmi sekundami a jednou minutou. První vzdušná akrobacie, kterou začátečníci provádějí, jsou obvykle jednoduché kotouly a otočky ve vzduchu. Zkušenější akrobaté provádějí na pohled tak lákavé skupinové seskoky, kdy spolu s dalšími parašutisty vytvářejí ve vzduchu obrazce z lidských těl. Tomu se pak říká skupinová akrobacie.

Takové sestavy vyžadují od skokanů značnou dovednost, protože vzdušní akrobaté padají velkou rychlostí a musejí po obloze "dohánět" ostatní skokany, aby se k nim připojili. Aby se jim to podařilo, musejí letět skoro svisle s tělem lehce prohnutým. Ruce musejí držet u těla a natažené nohy u sebe.

vinnie11.jpg

Díky "vztlaku", vytvářenému vzduchem proudícím podél jeho prohnutého těla, se akrobat pohybuje jak dolů, tak i dopředu. Pohyb vpřed je tak rychlý, že při náhodné srážce dvou parašutistů může dojít k velmi vážným zraněním. Zvednutím rukou a tím nastavením větší plochy proudícímu vzduchu parašutista pohyb dopředu zpomaluje. To je první dovednost, kterou se musí naučit, než se pustí do skupinových seskoků.

Řízené spojování s ostatními parašutisty se pečlivě připravuje. Po volném pádu ve formaci se akrobaté od sebe po několik sekund vzdalují, než otevřou padáky. Tím zmenší nebezpečí, že se jim padáky do sebe zapletou. I přes toto riziko ale existuje disciplína "spolupráce na vrchlíku" - spojování, když už jsou padáky otevřeny, a vznikají tak překrásné kytice padáků, plachtících ladně po obloze.

Titulek:
Přezdívka:
Email: