The Elder Scrolls: Daggerfall
[zodpovědný redaktor: Filip Hráček,
zařazeno: 23. 11. 2001, v bloku: Hry]
|
|
Kde to jsem?
Stojím vedle postele v malém, dřevem obloženém pokoji. Je slyšet jen tlumená hudba a lidské hlasy z přízemí. Zběžně prohlížím, co mám. Měšec je plný až k prasknutí a u pasu se mi houpe dlouhý ostrý meč. Už si ani nepamatuji, kde jsem ho našel. Snad v té wrothgarské díře, kam mě poslala sama Aubk-i. Otřesný zážitek.
Jdu ke dveřím a pak po schodech dolů do přízemí.Prokličkuju mezi sloupy a vycházím ven.
Sněží. Zvláštní.
Dívám se do zápisníčku a zjišťuji, že mám vše splněno. Žádné závazky a spousta peněz. Rozhoduju se, že se stavím v Cechu mágů, snad mi tam přihrají nějakou zajímavou práci. Nasedám na koně, ale pak mám lepší nápad a znovu slezu. Zakouzlím levitaci a pomalu se vznesu nad střechy okolních domů. Není nad to se po ránu trochu prolétnout nad městem. Cech mágů je tuším támhle. Letím a život pode mnou jakoby si mě nevšímal. Inu, ve světě Tamriel je levitující mág rozhodně běžnější než třeba v takové České republice dnešních dnů.
|
|
Mohlo mi být tak 12 let když mi kamarád do školy přitáhl asi dvacet disket se hrou The Elder Scrolls: Arena. Když jsem ji pak doma rozjel a začal hrát, okamžitě jsem byl beznadějný případ. Takovou svobodu, jakou mi dala Arena mě tehdy ještě žádná jiná hra dát nedokázala. Mohl jsem jet do jakéhokoliv města po celé říši Tamriel, shánět práci, ptát se na různé lidi a pracovat pro ně, učit se kouzla, vykrádat hrobky, prohánět se opuštěnými hrady, kupovat si oblečení, zbroj, meče. Mohl jsem být vznešeným mágem nebo statečným rytířem nebo podlým zlodějem nebo hloupým barbarem nebo kýmkoliv jiným. Mohl jsem si vydělávat tolika různými způsoby na tolik různých věcí.
Potom vyšlo pokračování s názvem Daggerfall. Pamatuji si, jak jsem ležel na výtiskem jednoho nejmenovaného měsíčníku o počítačových hrách a hltal jsem obrázky a snažil se z nich vytěžit co nejvíc informací. Představoval jsem si, jaké to musí být, hrát Daggerfall.
Doba pokročila a já se začal zajímat o úplně jiné věci něž jsou počítačové hry. Už jsem přestal snít o Daggerfallu. Už jsem se dennodenně nekrčil u monitoru nad nějakou novou "pařbou". Začal jsem si prostě hrát s jinými věcmi než s počítačem. Samozřejmě mě občas něco chytlo, ale jen na tak krátkou dobu, že to v kontrastu s tím, co bylo, nestálo ani za řeč.
Letím nad hřbitovem. Za mlada jsem na takových vykrádal hrobky -- byla to dost snadná a výnosná obživa. Od jisté chvíle jsem to ale přestal dělat -- jeden večer se mi podařilo vypáčit vstup jedné obzvlášť velké, vstoupil jsem a přikročil k rakvi -- lidé u nich nechávají cenné věci, zemřelým na cestu na onen svět -- a najednou před sebou ve tmě vidím oči. Ozval se strašný řev a cosi -- dodnes nevím co -- mě jednou ranou málem zabilo. Samozřejmě jsem se dlouho nezdržel a upaloval jsem do nejbližšího hostince. Od té doby mě do hrobky už nikdo nedostane. Nikdy.
Minulý týden jsem se brouzdal po internetu a vzpomněl si na svá počítačová léta a na svou posedlost Daggerfallem. Nazdařbůh jsem vyťukal "Daggerfall" do vyhledávače a v tom mi spadla čelist asi o tři centimetry níž, než je fyzikálně možné. Daggerfall volně ke stažení
Okamžitě jsem se stahováním začal a do očí se mi pomalu začal vracet ten samý šílený výraz, který jsem tam měl při hraní Areny. Jak hluboko se v tu chvíli zasunuly veškeré problémy všedního dne: půlsemestrální písemka, nemoc, málo peněz -- pch.
Ladně přecházím z levitace ve vyrovnanou chůzi a vstupuji do Cechu mágů, jejímž jsem členem. Chvíli si čtu v knihách o lykantropii (přeměna člověka ve vlkodlaka), protože jsem se už jednou lykantropem málem stal -- chvála bohu za kouzlo Cure. Pak přecházím k jednomu soudruhovi a ptám se na nějaký ten statečný čin, který je třeba vykonat. Nemá mě sice rád (jednou mi dal za úkol přes noc hlídat vzácný magický meč a já ho blbec vzal -- má reputace rázem poklesla pod bod mrazu), ale nějakou práci mi dát z povinnosti musí.
Je až neuvěřitelné, jak se člověk do téhle hry dokáže zažrat. Hrajete, hrajete a najednou se ze sluchátek ozve strašlivé "Vengeance!" (tj. pomsta) a po nočním městě vás nahání armáda duchů jakéhosi zemřelého krále. Brrr. V takových chvílích by se mě krve nedořezal.
Nevím přesně, čím to je, že se tak vžijete do svého hrdiny. Snad proto, že ve hře můžete normálně žít -- koupíte si koně, dům, děláte kurýra aristokracii nebo vyšetřujete vraždu... V normální hře pouze plníte nějaký úkol -- v Daggerfallu si svůj úkol volíte. Snad také proto, že si svého hrdinu pipláte od začátku až do konce. Můžete mu vybrat meč, štít, helmu, zbroj. Ale i kalhoty, košili, přehoz nebo boty. Je to taková vaše Barbie. Navíc tady existuje tzv. efekt tamagochi -- váš hrdina se neustále zlepšuje, občas ho chytí nějaká ta choroba (tím nemyslím chřipku, ale třeba již zmiňovanou lykantropii), občas se naučí nějaké to nové kouzlo.
|
|
Nějaký mág se prý vzbouřil proti Cechu a je třeba ho exemplárně zlikvidovat. Cech zabijáků -- Temné bratrstvo -- se úkolu nechce ujmout, protože prý s oním člověkem má dobré vztahy. No, je to špinavá práce, ale pokud mě za ni povýší, tak budiž. Navíc, musím si tady v Cechu trochu zpravit reputaci za ten incident s mečem. Vždyť se se mnou už vůbec nikdo z členů nebaví. A navíc mi nasazují dvakrát vyšší ceny než předtím. Vycházím z budovy a rovnou se vydávám na cestu do Warwicku, kde prý ten rebel přebývá.
|
|
Zvolil jsem tento způsob recenze, tedy prokládání normálního textu se zážitky ze hry, protože pokud bych vám tady měl vyjmenovávat všechno, co můžete ve hře prožít, tak bych snad nikdy neskončil. Navíc si takto dokážete udělat obrázek o tom, jak se hra ve skutečnosti hraje a jak moc a kde všude si můžete vybírat, co dál. Hra skutečně nijak "netlačí na pilu". Má sice jakýsi hlavní příběh, ale abych se přiznal, tak o ten jsem se zatím vůbec nezajímal. Zatím prostě jen tak žiju a užívám si.
|
|
Pěkný barák přímo uprostřed Warwicku. Vcházím dovnitř a tasím meč. Na zemi tady sedí nějaký starý muž -- to asi nebude on. Trochu se bojím. Otevírám další dveře a vidím, jak uprostřed místnosti klidně stojí vysoká postava. Přicházím k němu a rytířsky ho oslovuji. Začíná mi mluvit do duše. Ať prý používám vlastní hlavu a slepě neposlouchám zvrácené příkazy představitelů Cechu. No, je pravda, že tentokrát to možná trochu přehnali. Zabít člověka jen proto, že se nepodřídil jakýmsi pravidlům. Nevím sice, o co přesně šlo, ale...
Vyzývá mě, abych do toho šel s ním. Prý potřebuje dobré mágy, prý spolu Cech můžeme porazit. Prý to můžeme dokázat. Chvíli mi jiskří v očích, ale pak mi výraz znovu zkamení. Uvědomím si, že proti Cechu se nedá bojovat. Ani ve dvou. Jaké by to bylo peklo: v hostincích by na mě čekali najatí zabijáci, kouzla bych musel kupovat u jiných cechů a tam bych určitě nedostal tak kvalitní... A jak dlouho by trvalo, než by nějakému o dost silnějšímu mágovi zadali stejný úkol, který mám teď splnit já?
Ne.
Tak tedy po zlém, říká ten čaroděj a vytahuje hůl. S tímto by jsi se chtěl bouřit proti Cechu? Svatá prostoto. Vytahuji svůj meč a po několika úderech se můj protivník klátí k zemi. Beru si od něj jen peníze a jakýsi poměrně vzácný ingredient. Snad se bude hodit.
|
|
Ještě než vyzradím adresu, kde se dá hra stáhnout, musím se, byť nerad, zmínit o chybách, které se ve hře vyskytují. Jedná se o programové chyby nejrůznějšího charakteru, které dokážou vykouzlit na tváři hráčově jak úsměv, tak zlost. Jednou vám hostinský pošeptá sám o sobě do ucha, že zabil svou manželku (ale neříkejte to hostinskému). Jindy se kradmo plížíte po schodech, protože máte strach, aby na vás nikdo nevylítl ze nedalekých dveří, a najednou propadnete milimetr úzkou, level designéry zapomenutou dírou mezi jednotlivými plochami schodů do prázdného prostoru (kde by jinak měl být masivní kámen).
Chápu, že tak složitou hru, kde všechno závisí na všem, snad nelze napsat bez chyb, ale co je moc, to je moc. Jediná obrana je časté ukládání pozic. Ale občas se díky charakteru hry stane, že třeba půl hodiny neukládáte, protože na to prostě nemyslíte, a najednou bác -- a můžete bušit do stolu a klít mezi zuby. Nic.
Hra je určitě ke stažení na různých místech, ale já jsem stahoval z www.theunderdogs.org. Najdete tam jak hru samotnou, tak i manuál ve formátu pdf. Hra zabírá asi 120MB, manuál 5MB. A nezapomeňte: jedná se o legální download, žádné pirátství, žádný warez -- vy a vaše rodiny můžete proto klidně spát.
Příjemnou zábavu.
stojí za přečtení
partneři
